Mateřská láska

Již léta jsem nebrala antikoncepci, tudíž začít ,,pracovat“ ihned na miminku nebyl problém. Pár měsíců nám to bohužel nevycházelo, až jednou ano. Měli jsme obrovskou radost. Byla jsem natěšená na vše, co těhotenství přináší. Bříško, z kterého budou vycházet pohyby mého miminka. Tolik jídla, že se to do mě nevejde. Nákupy těhotenského oblečení, výbavičky pro miminko. Vybírání jména. Rozmazlovaní od přítele formou masáží a mnohem více. Opět jsem si dělala naděje v tom, že těhotenství bude parádní.

Realita byla taková, že 7 měsíců byla moje nejlepší přítelkyně toaleta, kde jsem vyzvracela vše, co jsem do sebe dostala. Legrace to teda nebyla a parádní už vůbec ne. Místo toho, abych lítala po nákupních centrech s platební kartou a rozhazovala za vše, co prostě chci a potřebuji pro sebe a mé ještě nenarozené dítě, jsem si pravidelně, po tak dlouho dobu, stlala na wc, aby když už tam trávím tolik času, měla alespoň pohodlí. Televizi jsem si přemístila k toaletě, jelikož na toaletě to žádná zábava vážně nebyla. A tak dny plynuly. Já kynula. Pouze ležela, když mi žaludek dovolil, tak jsem i jedla. Samozřejmě díky zdravotním problémům, které jsem měla, jsem musela brát mnoho léků.

Ale! Když jsem poprvé cítila v břichu pohyby mého malinkého miminka, zapomněla jsem na všechno. Slzy štěstí se dostavily a já byla opravdu šťastná. Všechny dny, ve kterých mi bylo zle, za to stály. Poprvé jsem své dítě cítila. Bylo to skutečné. Tento pocit zažijí všechny těhotné, a když budu mluvit za nás za všechny, je to opravdu nepopsatelný zážitek, díky kterému se nastávající maminka cítí tak spokojeně a poprvé si uvědomuje, že to malé stvořeníčko v nás, je naše a vždy jej budeme chránit a milovat.

Na druhou stranu si maminka během těhotenství uvědomí, že i na své dítě bude umět být naštvaná (ale ne na dlouho). Proč? Představte si těhotnou ženu již s velkým pupkem. Je večer a chce jít spát. Ale nejde to, jelikož malý lumpík v ní začne řádit. Kopat na všechny na strany. Myslíte, že usnout za takové situace je jednoduché? Není! Ani náhodou! Tudíž po začátcích plného natěšení, kdy chcete cítit víc a víc pohybů svého miminka, si po pár měsících říkáte: ,,Už zase?“, ,,Teď ne!“, také vyhrožujete: ,,Budeš mít celoživotního zaracha, pokud teď nepřestaneš, protože já chci teď spát.“ A když přestane po chvílí, jen dodáte: ,,Oooh, díííky..... dobře, zaracha ruším.“ A tak je to dokola. V jednu chvíli se cítíte nejšťastnější a v druhé zase v koncích.

Ale každá z nás, která již měla možnost své miminko držet v náručí, políbit ho, pohladit a jen tak si ho prohlížet ví, že ať měla sebehorší těhotenství, stálo jí to za to. Mně těch 7 měsíců utrpení stálo za to. Pohled na mého právě narozeného syna bylo to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Říká se, že mateřská láska nezná hranic a já si to vyzkoušela na vlastní kůži. Každý den, co trávím se svým synem, není den, kdy bych si neuvědomovala, že láska k němu sílí. Tento pocit, přeji každé ženě zažít. A pokud se jednou stanete mámou či jste se již stali, víte či budete vědět přesně, o čem mluvím.

A proto zvedám imaginární skleničku se šampaňským a připíjím na mateřskou lásku! Tak na ní a každou z Vás!