Už si ani nevzpomínám, kdy mi poprvé dělali cytologii. Ale jen vím, že mi jí dělali pravidelně. Poctivě jsem chodila na gynekologii. Vyplatilo se mi to.
Uběhlo asi 5 měsíců od porodu a čekala mě další cytologie. Tenkrát mě ani nenapadlo, že měsíc na to mi sestřička zavolá a chce, abych k nim dorazila. Byl to pro mne šok. Dorazila jsem tedy k nim. Bylo mi řečeno, že mám nějaké změny na děložním čípku. Poslali mě proto k jednomu specialistovi do střediska CGOP, kde si mě vzali na starost. Nejdříve jsem podstoupila kolposkopii.
Co to vlastně je?
Pomocí mikroskopu lékař zkoumá děložní čípek. Lépe může určit nález. Mně tam samozřejmě našli a opět mi udělali nějaké testy. Po 2 týdnech jsem si měla zavolat. Což jsem taky udělala. Sestřička mi oznámila, že mi musí být provedena biopsie.
Co to vlastně je?
Cílem je odebrat malý vzorek tkáně z postiženého místa, aby mohli ještě lépe a přesněji určit nález.
Po 3 týdnech jsem si volala pro výsledky a opět jsem se musela dostavit k lékaři. Můj ošetřující lékař, z CGOP, mi dal na výběr dvě možnosti.
1. Nechat si udělat test z onkogenetiky, který je v oblasti gynekologie kratší dobu, než v těch jiných.
Na základě tohoto testu bych se měla dozvědět, jestli do 1 roku až max. do 1,5 roka dostanu nádor
v oblasti děložního čípku.
a) Pokud by byl negativní a chtěla bych další miminko, bylo by na místě, abych si ho udělala, co nejdříve a po porodu by se udělaly všechny testy znova
b) Pokud by byl pozitivní, jít na konizaci děložního čípku
2. Jít rovnu na konizaci děložního čípku. S tím, že pokud budu chtít v budoucnu miminko, není to nemožné, jen budu muset počítat s několika riziky.
a) Nebude se mi dařit otěhotnět, nebo to bude trvat déle
b) Když otěhotním, bude mi hrozit předčasný porod
Byla jsem tehdy na rozcestí a nevěděla jsem, co mám dělat. Nejdříve jsem strašně toužila po tom testu z onkogenetiky a po negativních výsledcích ihned začít dělat na miminku. Všechno se to tenkrát ve mně pralo. Jenže jak čas plynul, mě se to všechno rozleželo v hlavě a já začala reálně uvažovat.
Na začátku jsem měla své myšlenky zatemněné. Honilo se mi hlavou, že nemůžu dopustit, abych neměla možnost mít další dítě. Cítila jsem se tak méněcenná a zklamaná sama sebou. Proto jsem chtěla další dítě hned, dokud tu možnost mám.
Ale naštěstí jsem došla k rozumu. Uvědomila jsem si, že jedno krásné zdravé dítě už mám. A to potřebuje zdravou mámu. Nepotřebuje narychlo dalšího sourozence, když jejich máma pak může vážně onemocnět. To bych jim pak byla houby platná. Rozhodla jsem se neriskovat a podstoupit konizaci děložního čípku okamžitě.
Lékaři jsem své rozhodnutí oznámila. Řekl mi, že jsem se rozhodla správně. Není prý na místě riskovat. Objednal mne proto do Motola na onkogynekologii. Poučil mě o přípravách, dal mi nějaké materiály k přečtení a některé zase k vyplnění.
Než přišel den D.
Musela jsem podstoupit u svého obvodního lékaře předoperační vyšetření. Vyšetření v Motole a objednání termínu zákroku. Další poučení a vyplňování papírů.
Den před zákrokem.
Abych mohla jít na zákrok, musela jsem dodržet několik věcí. Odlíčená, odlakované nehty. Od půlnoci nejíst, nepít, nekouřit. Tu noc jsem prospala asi tak 3 hodiny, jak jsem byla nervózní.
Budík ráno odzvonil 5 hodinu ranní a já musela vstávat. V 7 hodin jsem se musela už hlásit v nemocnici. Hodinu po mém vstávání dorazila moje maminka, která mi celý den hlídala Kryštůfka. Já a Míša jsme vyrazili.
Míša semnou nějakou dobu byl ještě v nemocnici. Pak vyrazil do práce.
V nemocnici před zákrokem.
Když jsem dorazila do nemocnice, nejdříve jsem se ohlásila na onkogynekologické ambulanci, kde mi předali mou kartu a poslali mě na oddělení, kde jsem měla jít do přijímací kanceláře.
Před přijímací kanceláří se to plnilo ženami s různými problémy. Některé šly na to samé co já, některé na něco jiného. Utíkalo to strašně pomalu. Měla jsem žízeň a hlad!
Po příjímací kanceláři mě poslali na oddělení, kde si mě převzal lékař. Opět pár dotazů a mohla jsem už jít na pokoj. Sestřička mi změřila tlak. Další poučení. Pak mi předala nemocniční košili a punčochy. Oblékla jsem si to a čekala na chvíli, kdy si pro mne přijdou.
Čekání trvalo přes 2 hodiny, takže jsem na chvíli i usnula.
Operační sál.
Na sál nás brali po malých skupinkách. Měli tam 2 sály. Zákrok trvá cca 10 minut, takže se to rychle střídalo.
A najednou vyvolali mé jméno. S hlubokým nádechem jsem vyšla jim vstříc.
Když jsem vešla na operační sál, bylo tam tak 8 lidí, možná více. Strašně to tam smrdělo. Ale hůř, vypadalo to tam tak strašně strašidelně. Představila se mi lékařka, že to ona bude vykonávat zákrok. Pozdravila jsem ji. Pak mě požádali, ať si lehnu a nohy ať si zavěsím. Pořádně si mě naštelovali. Zleva na mě začala mluvit postarší dáma, že mi bude napíchávat anestezii. Zákrok totiž prováděli v celkové narkóze. Též jsem ji pozdravila.
Srdce mi bušilo, což šlo slyšet na přístrojích, na které mě napojili.
Zprava zase na mě začala mluvit anestezioložka, která se mě ptala na několik věcí. Jestli jsem opravdu nalačno, váha, výška. Pak jsem jí řekla, že jsem po poslední narkóze zvracela, tak mi řekla, že mi něco dají, aby se to neopakovalo. Pak si semnou všichni povídali. Nevím ani kdo a o čem. Já jen koukala do stropu a snažila se uklidnit svou nervozitu.
Nasadili mi dýchací masku a já začala být mimo a mimo…
Při malém probuzení, kdy mě přesouvali z operačního lůžka na postel, jsem ještě narychlo všem poděkovala. Pamatuji si, že se smáli a že nemám přece za co. Pak jsem opět vytuhla. Další mé chvilkové probuzení bylo na mém pokoji, kdy nějaký zdravotník chtěl, abych se ho pořádně chytla kolem krku, a on mne přesune do mé postele. Tak jsem tak i udělala. Málem jsem ho prý uškrtila, jak pevně jsem se ho držela. Poté jsem spala dál.
Ani nevím, za jak dlouho jsem se probudila už definitivně. Ale více jak hodinka to nebyla.
Po zákroku.
Přišla sestřička, zeptala se nás, jak nám je. Nalila nám čaj. Jíst jsme ještě nemohli a vstávat taky ne. Asi až za půl hodinky jsme mohli. Dokonce nám přinesli pak i oběd. Strašně jsem se bála toho, jak mi bude po probuzení, ale nejdříve mi bylo dobře. Během odpoledne mě pak začalo bolet břicho. Pak to zase ustalo. Chvílema jsem i spala.
Půl hodiny předtím, než mě pustili domů, jsem od lékaře dostala poučení, jak se následující 4 týdny musím chovat, termín kontroly a předběžnou propouštěcí zprávu.
Doma.
Jelikož jsem na mateřské dovolené, nepotřebovala jsem pracovní neschopenku. Ale zařídila jsem si hlídání Kryštůfka na čtvrtek a pátek. Teta Nikola ho hlídala. O víkendu už se staral Míša. Celé ty čtyři dny jsem poctivě ležela. Stejně jsem se cítila unaveně a slabě. Navíc jsem i ráda odpočívala. S Kryštůfkem moc odpočívat nejde.
Dnes je to 13 dní od zákroku. Zítra jdu na kontrolu do Motola. Dozvím se tam výsledky, z odebrané postižené části děložního čípku, který poslali na histopatologické vyšetření. Tak jsem zvědavá. Věřím, že vše bude ok.
Chtěla jsem vám napsat, co nejvíc toho jde. Až v nemocnici jsem si uvědomila, kolik žen tahle nepříjemná věc postihne. Pokud někdo z vás tímhle bude moci projít, tak ať víte co a jak.
I když jsem byla nervózní, tak v celku mě nic z toho nebolelo. Můj strach byl sice pochopitelný, ale i zbytečný. Teď jen doufám, že zítřejší výsledky dopadnou dobře a nebudu to muset už nikdy v budoucnu řešit znovu.
Také bych Vám chtěla říci. Je důležité chodit na cytologii. Dělá se jednou ročně. Stojí to za to. Kdybych na cytologii nechodila, mohlo vše dopadnout jinak a v budoucnu bych musela řešit něco vážnějšího než nějakou konizaci.
Ráda bych poděkovala touto cestou všem, kteří stáli celou dobu při mně a pozitivně mě nalaďovali a pomáhali mi, psali mi a zajímali se o mě. Vážím si toho! Děkuji moc!
A vám všem přeji hodně zdravíčka a budu držet pěsti každé ženě, aby se s tou nepříjemností nemusela potýkat. Kdyby se tak stalo, držím palce, aby vše dopadlo dobře.
2024 ©